Skupinová případová studie 5: aktéři

Aktéři/rky jako herci
První obžalovaná
Paní H. (mladá žena romského etnika) nás oslovila sama již před samotným jednáním,
neboť se domnívala, že jsme také účastníci sporu ze strany 3. obžalovaného pana N. Když Paní H. zjistila, že jsme studenti, přesvědčivě nám tvrdila, že sama neví, co přesně náplní řízení je, pouze se nejasně zmínila o matrice ve spojitosti s jejím pětiletým synem E. H. a ukázala nám předvolání k soudu se slovy „toto mně přišlo do schránky, tak jsem tady“. Několikrát jsme se různým způsobem pokoušeli zjistit přesnější informace o sporu, ale nezískali jsme více než hrubou představu. Paní H. výslovně neuvedla, že předvolání nerozuměla, což by bylo pochopitelné vzhledem k
jeho typicky úřední formě, její výpovědi ovšem působily dojmem, že buď neví proč je přesně předvolána, nebo nám to nechce sdělit.

Chvíli po příchodu státního zástupce k jednací síni se s ním dala paní H. do rozhovoru, a ačkoliv se to vymyká výzkumné etice, části rozhovoru se nám podařilo vyslechnout i přes to, že se oba aktéři vzdálili. Zajímavé přitom je, že bez těchto „zákulisních“ informací bychom si čisté pozorování, ale i následné interview interpretovali odlišně. Rozhovor se ve stručnosti týkal toho, jak má paní H. u soudu vypovídat a jak má následně postupovat při zpětném vymáhání alimentů po žalovaném panu N. Státní zástupce žalované ochotně radil jak postupovat u soudního jednání ale i po něm. Několikrát během rozhovoru z úst paní H. zaznělo „tak co mám teda dělat?“ nebo „co mám teda říkat?“ či zazněly dotazy ohledně právní terminologie, kterou používal při hovoru státní zástupce („a jako co to je trestní řízení?“). Zároveň však vyšlo najevo, že se nejedná o první takový případ, ale že naprosto stejné řízení (pouze s jiným „otcem“, tentokrát čínské národnosti) již v minulosti proběhlo ohledně její dcery Z., přičemž paní H. následně úspěšně vysoudila zpětně
alimenty za období, kdy byl Čínský občan v matrice uveden jako otec. Také jsme z rozhovoru zjistili, že její dlouhodobý přítel pan D. se kterým sdílela byt na ulici Francouzská je ve výkonu trestu a je pravděpodobným biologickým otcem.

Na základě komunikace, která probíhala mezi paní H. a státním zástupcem i soudcem při
samotném procesu, můžeme aplikovat teorii kulturního kapitálu P. Bourdieuho. Paní H. nedisponovala určitou formou vědění, která by jí umožňovala se v průběhu procesu a ve formálních záležitostech plně orientovat. Tomu také odpovídá chování paní H. při procesu, kdy se chovala sebevědomě, bez vyzvání sama při odpovědi nevstala, žvýkala žvýkačku, seděla s nohou přes nohu či odpovídala na otázky citoslovci (e-e, apod.). Všechny tyto drobnosti jsou indikátory sociálního postavení jedince, který disponuje určitým kulturním kapitálem. Tomu odpovídá i poučení o chování účastníků v soudní síni, kde je uvedeno cituji: „Postup soudního jednání ani jeho důstojnost nesmí být žádným způsobem rušeny. ... rušil pořádek v jednací síni, nebo se urážlivě choval...“.
Je důležité si uvědomit, že i když je nežádoucí chování v poučkách i přes neostrost
pojmů „důstojnost, pořádek, urážlivé chování“ explicitně uvedeno a tak se může zdát, že jedinec kulturní kapitál k jeho dodržování nepotřebuje, tyto pojmy latentně odkazují k určitému typu interakce (včetně systému oslovování), který je nápadně podobný interakcím probíhajícím ve sféře vysokého umění, v akademickém prostředí či diplomacii, tedy k institucím, které vyžadují jistý kulturní kapitál, jehož reprodukce je vázána a regulována vzděláním a ekonomickým a sociálním kapitálem rodiny. Na druhou stranu však paní H. disponovala jiným druhem vědění, totiž druhem
vědění o fungování právního systému. Z hlediska sociologii práva tak můžeme říci, že paní H. má bohaté právní vědomí (představa o tom co je po právu a co nikoliv), přestože její kulturní kapitál ji komplikuje se v procesu a normách jasně orientovat a adekvátně vystupovat.
Při samotném jednání paní H. po většinu času odpovídala tak, jak ji doporučil státní
zástupce. Z jednání jsme se dozvěděli přesnou povahu fiktivního sporu a též to, že žalovaná H. jasně věděla, proč je k soudu předvolána. U soudu žalovaná H. tvrdila, že jí již nestojí za vynaložené úsilí domáhat se zpětně alimentů, což byla evidentně lež vzhledem k předešlému rozhovoru se státním zástupcem. Zajímavé na tom je to, že toto svoje tvrzení podepřela slovy „nebaví mě běhat po soudech“, což je legitimizace samotnou povahou právního procesu, jako něčeho rigidního, dlouhodobého, komplikovaného a zatěžujícího. Soudce tuto poznámku „logicky“ akceptoval.
Paní H. se však chovala po celou dobu, a to i mimo soudní síň, jako by neustále hrála
nějakou roli. Ba co víc, v soudní síni byly její výpovědi značně odlišné od toho, jak vypovídala v „zákulisí“. Dá se dokonce říci, že to, co bylo pro nás zákulisím, bylo pro paní H. jen dalším jevištěm. Namísto jeviště a zákulisí tak měla dvě jeviště - s přihlédnutím k Goffamnově teorii můžeme konstatovat, že paní H. hrála dvojroli, kterou jsme jako publikum na obou jejích jevištích mohli rozpoznat a detekovat díky tomu případné rozpory. Nutno ovšem podotknou, že i pokud bychom se
s žalovanou před jednáním nesetkali, viděli bychom některé „herecké chyby“ kterých se dopustila. Například při čtení výpovědi pana D. který tvrdil, že v době početí dítěte se paní H. intimně nestýkala s jiným mužem, se žalovaná pro sebe pousmála a danou výpověď tak zpochybnila.

Státní zástupce
Státní zástupce v případu představoval žalující stranu. Paní H. se na státního zástupce obrátila jako na poslední prostředek k popření otcovství žalovaného N. Státní zástupce se nám jevil jako nejdůležitější aktér soudního řízení - podal návrh, kterému bylo v rozsudku beze zbytku vyhověno, a také koordinoval činnost a výpovědi žalované tak, aby na soud působily věrohodně.
Brzy po svém příchodu k jednací síni zavedl s první žalovanou rozhovor, kde
hovořili o detailech případu. Co se týče státního zástupce jako goffmanovského aktéra, bylo patrné, že byl při hraní své role velmi pečlivý. Bylo to zřejmé již před samotným představením (soudním řízením), kdy si s obžalovanou vytvořil improvizované zákulisí, když si ji odvedl opodál, abychom neslyšeli, jak se na řízení připravují.
Během soudního řízení kladl státní zástupce na formální vystupování velký důraz; měl na sobě oblek, ale při vstupu do jednací místnosti si rychle oblékl také talár, jež vytvořil jakousi osobní fasádu státního zástupce. Při tomto úkonu však nepoužil žádného zákulisí. To je ovšem spíše neobvyklé - na soudním řízení kde se očekává i veřejnost obvykle první vstoupí do jednací síně zástupci a obléknou si taláry a teprve pak soudce vyzve ke vstupu i publikum. Jak bylo ovšem ze soudcova výrazu po
našem vstupu patrné, veřejnost v tomto případě očekávána nebyla a my jsme se tak náhodou stali svědky tohoto „procesu oblékání“ a bylo nám tak umožněno do zákulisních praktik nahlédnout. Rychlé a ledabylé obléknutí taláru navíc způsobovalo, že když státní zástupce během řízení vstával, talár se mu rozevíral a bylo nutné si jej během řeči neustále upravovat, čímž celé představení ztrácelo
na očekávaném dojmu.
Samotná existence taláru jako legitimizačního symbolu nebyla v tomto případě neutrální. Ačkoliv šlo o civilní jednání, kde jsou si formálně strany rovny, byl to pouze státní zástupce, který talár měl a působil tak vedle žalované nadřazeně. Tato nerovnost neměla v tomto konkrétním případě v soudním rozhodnutí patrně žádné konsekvence, přesto se nám tento rozdíl fasád jevil jako významný.
I přes to, že v jednací síni kromě nás nebyla jiná veřejnost, státní zástupce stále zachovával příslušné normy. V podobném duchu jako na jednání vystupoval i po skončení soudního řízení při našem společném rozhovoru - mluvil s námi velmi formálně, používal právnických obratů. Goffman označuje tento proces jako byrokratizaci ducha, kdy se od daných aktérů očekává, že v kterémkoliv
okamžiku podají dokonale homogenní výkon a oni se podle toho také chovají.

Zajímavým faktem je role žalobce, který chvílemi zastávat funkci divadelní nápovědy, když paní H. radil jak dále postupovat v jejím případu, jak se co nejpřesněji vyjádřit před soudcem, či když jí vysvětloval obsah předvolání, které obdržela poštou. V určitých momentech zastával tuto roli i soudce, a to především když paní H. přetlumočoval termíny, kterým zjevně nerozuměla. Současně však zastával především roli režiséra – organizoval děj celého jednání.
Státnímu zástupci však nelze upřít, že byl vůči nám velmi vstřícný a nebránil se žádným odpovědím. Jako laikům nám důkladně vysvětlil průběh, smysl a právní úpravu, která se k němu vztahovala. Podle jeho slov, sám nečekal, že by soudce chtěl zjišťovat pozadí případu – předjímal, že soudce se pasivně spokojí s nabídnutými důkazy a nejasné či sporné skutečnosti přejde. Návrh na test DNA prý státní zástupce podal z důvodu procesní jistoty, pro případ, že by soudci navržené důkazy nepostačovaly - sám státní ovšem nepředpokládal, že by toho soudce chtěl využít. Rozsudek byl dle něj naprosto v souladu s jeho očekáváním.

Soudce
Soudce vystupoval profesně jistě, zejména díky jednoduchosti sporu – průběh řízení i
jeho výsledek byl očekávatelný, což se odrazilo i v krátkém čase, který potřeboval pro vypracování rozsudku. Jediné, co ho mírně překvapilo, byla účast veřejnosti na nepříliš zajímavém jednání. Na začátku vyzval žalobce a žalované ke vstupu do soudní síně, veřejnost ale nezmínil, což napravil až při našem vstupu. Soudce měl monotónní, rychlý přednes - občas si ovšem pletl jednotlivé žalované osoby, což vyvolávalo zmatek a působilo jako rušivý element jednání/představení.
Jeho působení v tomto sporu bylo takové, že lze pochybovat, že byl aktérem soudního
jednání. Soudce se stal ve sporu úředníkem, naplňujícím potřebné formality, i odůvodnění rozsudku bylo velmi strohé. Neprojevoval žádnou aktivitu zejména v otázce zjištění pravdy (skutkového stavu věci), očividně neměl zájem zjistit skutečnost, spokojil se s domněnkami, které uváděl i v odůvodnění (pravděpodobné zištné důvody žalované, odcizení dokladů). Přestože však žalovanou takto označil jako nespolehlivou a delikventní, zároveň postavil celý případ na tom, že vypovídá pravdu.