Na lidské jednání a chování pohlížet jako na divadelní představení s kulisami, herci, jevištěm a zákulisím. Tak jako herci během každého představení hrají určité role a odříkávají texty, kterék těmto rolím náleží, podobně také lidé vystupují v každodennosti sociálního světa jako herci hrající své role sociální.
Podle Goffmana jsme si vědomi toho, co se od nás v dané situaci očekává, a na základě tohoto faktu volíme své jednání, „hrajeme své divadlo, svou roli“. Nutno podotknout, že nejde o vědomý či dokonce vypočítavý proces - jde spíše o jakousi naučenou schopnost aktérů různé sociální situace úspěšně řešit.
Max Weber v této souvislosti hovoří o „sociálním jednání“, které se orientuje na reakce druhých lidí, a podle těchto očekávání se také přizpůsobuje a vyvíjí.
Goffman dále podotýká, že každé jeviště, bez kterého se žádná divadelní hra neobejde, má i své zákulisí a nejinak to platí i ve světě sociálním (Goffman 1999). Chování herců se tak odvíjí od toho, kde momentálně nacházejí – na jevišti hrají svou roli, která ale v zákulisí přestává existovat. Je to prostor, kdy se herci svým způsobem stávají sami sebou. Budovu soudu potom můžeme chápat jako jakýsi soubor menších divadelních scén (soudních síní), v nichž se odehrávají jednotlivá představení (soudní procesy). Soudní síň zde tedy plní stejnou funkci jako divadelní
jeviště – najdeme tu „herce“ v podobě svědků, žalujících, obžalovaných, i jejich právních zástupců.
Za zákulisí lze považovat například prostor před soudní síní sloužící jako jakási „čekárna“. Zde se lidé obvykle chovají jinak, než v soudní síni – připravují se na role, které budou posléze hrát.
Žádné komentáře:
Okomentovat