Úvod
Právo je silně expertním systémem a jako každý takový systém se i ono rádo uzavírá
laikům a pohledům zvnějšku vůbec. Nutno podotknout, že tento stav samozřejmě existenci laických právních koncepcí nevylučuje a různí jednotlivci a sociální skupiny tak představují pro právo výzvu a nutně jej s jeho omezeností a uzavřeností konfrontují.
Také sociolog je u soudu cizincem, navíc cizincem specifickým. Jeho úlohou je odhalovat skryté mechanismy, latentní mocenské vztahy a zpochybňovat to, co se často
právníkům i laikům zdá samozřejmé, nevyhnutelné či marginální. V této práci se tak zaměřujeme i na témata zdánlivě s právem nesouvisejí jako je architektura soudní budovy, či otázka využívání vědeckých poznatků v právu a zabýváme se i dalšími tématy a přístupy pro právní experty snad nezajímavými. Věříme ovšem, že právě tento odlišný pohled pomůže mechanismy fungování práva účinně poodhalit.
Analýza prostředí: budova a místnost
Pokud chceme navštívit soudní jednání a naplnit tak teoretickou zásadu veřejnosti
reálným obsahem, je budova soudu to první, s čím se setkáme. Budova samotná ovšem není pouze neutrálním kontextem, jakýmsi nepodstatným obalem, ve kterém se jednání odehrávají, ale jde o prostor naplněný významy. Způsob uspořádání budovy, její vzhled, záměrně i nezáměrně použité symboly, to vše utváří specifické působení prostředí, které enkulturovaní jedinci dekódují a kterému rozumí.
Budova soudu, kterou jsme navštívili, byla v mnohém netradiční. V Českém kontextu jsou typické spíše monumentálně působící klasicistní budovy, které vytvářejí dojem dlouhé historie práva, které je v jejich zdech aplikovaného. Námi navštívený Justiční palác na první pohled působí dojmem opačným - jako moderní, transparentní, otevřený a vzdušný prostor. Svými parametry připomíná spíše moderní kancelářské budovy a sdílí s nimi i strohý byrokratický styl, který na návštěvníky působí poněkud odlidštěným dojmem. Návaznost na historii jako legitimizační prvek ovšem nevymizel ani v této nové budově a byl vtělen do podoby historizující sochy znázorňující Spravedlnost, která byla do centra interiéru stavby zařazena, ač tam stylově stěží zapadala. Tento historický prvek můžeme interpretovat jako symbolické dovolávání se tradic, které jsou jednou z nejúčinnějších legitimizačních praktik (Bourdieu, 1999).
Transparentnost daného prostoru, která je ztělesněna všudypřítomným sklem a průhledy
připomíná benthamovskou panoptikální architekturu, jak ji popisuje Foucault (2000). Dohled je díky použitému materiálu velmi snadný pro návštěvníky i zaměstnance samotné. Chod úřadu je tedy pod drobnohledem a neustálý potenciál „bytí viděn“ popichuje zaměstnance k práci, či alespoň vytváří dojem práce a podporuje tak všudypřítomný cvrkot.
Otevřenost je ovšem pouze zdánlivá, jak se návštěvníci paláce brzy přesvědčí. Při
hledání soudní místnosti jsme tak narazili na nejedny sice prosklené byť neprůchozí dveře a na cestě k jednací síni jsme tak prošli zbytečným a nečekaným martyriem. Nepomohly nám příliš ani orientační plány, které buďto neexistují, nebo nedokáží návštěvníkům efektivně poradit. Tento zdánlivě moderně transparentní a otevřený prostor nás tak překvapil svou spletitostí a uzavřeností.
Tento prvek je symptomem vztahu k veřejnosti, která je formálně vítána, ale které je
vstup fakticky znepříjemněn. Kontroly u vstupu jsou manifestní ochranou před ohrožením, soud se ale brání veřejnosti i latentně. Problematická orientace, nepřehledné uspořádání budovy a špatné orientační plány jsou také těmito subtilnějšími a skrytějšími praktikami vyloučení. Dalšími prvky byly také chatrné nástěnky s neaktualizovanými údaji o probíhajících jednáních - vedle světelných
tabulí s v podstatě zbytečnými údaji tento archaický prvek působil nepatřičně.
Dojem vyvolaný u vchodu do budovy se změní při vstupu do jednací místnosti. Ty, ač jsou situovány v moderní budově, působí zastaralým a velmi formálním dojmem, který se příliš neliší od jednacích místností starších soudních budov. Stísněnost místnosti není dána jejími rozměry ale spíše použitím tlumených odstínů hnědé, béžové a šedé a strohým, úřednickým vzhledem nábytku a vybavení a v neposlední řadě neexistencí oken.
Dominantou místnosti je prostor pro usazení soudce. Ten sedí na vyvýšeném místě, a za
zády jeho křesla vidíme plasticky vyvedený státní znak, který symbolicky dotváří dojem jakéhosi soudcovského „trůnu“. Soudce je tak díky explicitnímu odkazu na stát symbolicky vyvázán ze své subjektivity a stává se vtělením autority a moci státu. Reference na státní symbol tak legitimizuje jeho rozhodnutí a dodává jim zdání objektivity. Ta není ničím rušena, neboť ostatní vybavení, ač nemá přímý symbolický význam, nijak nevyhnutelnou subjektivitu soudících nevyobrazuje a latentně
tak vyvolaný dojem podporuje. Toto nastavení prostředí, které je u soudních budov a místností typické, tak vytváří specifické a dekódovatelné kulisy.
Žádné komentáře:
Okomentovat