Předmětem sporu v tomto soudním jednání bylo výživné, kterého se domáhala svobodná matka na svém bývalém příteli a otci jejího dvouročního dítěte. Matka vymáhala jak placení pravidelného příspěvku na jejich dítě, který měl měsíčně činit 3 000,- kč, tak také zaplacení dluhu, který vznikl neplacením oněch příspěvků a který činil 39 000,- kč. Závěr jednání byl takový, že za přispění a pomoci soudkyně obě strany přistoupily na vyřešení sporu dohodou a na místě podepsali smlouvu, dle které bude otec dítěte matce měsíčně splácet jak výživné, tak, část dluhu, který vznikl jeho neplacením. Smlouva byla také opatřena podmínkou, která stanovovala, že pokud otec v daném termínu nezaplatí, má matka nárok na vymáhání celé částky najednou.
18. 10. 2010, 10:00-11:00, o výživné
Soudkyně se v průběhu celého procesu chovala velice seriózně, snažila se vše vysvětlovat a donutit oba zúčastněné k tomu, aby přistoupili na vyřešení sporu dohodou, což se jí nakonec povedlo. Také se celou dobu snažila nepatrnými narážkami normativního charakteru působit na otce, který neplatil výživné, aby převzal zodpovědnost za své dítě a matce platit začal. Bylo zajímavé pozorovat, jak se v průběhu jednání měnil diskurs, který soudkyně používala, když mluvila s účastníky sporu a poté, když pouze diktovala faktické údaje soudní zapisovatelce. Zvláštní mi také přišlo, že soudkyně v průběhu jednání několikrát použila slovo podchytit (např. soud podchytil), které dle mého názoru nepatří do spisovného slovníku a do celkového výkladu soudkyně se nehodilo. Soudní zapisovatelka se chovala profesionálně a nezúčastněně, což se od ní samozřejmě očekává, pouze jedinkrát nepostřehla, že po ní soudkyně chce, aby zapsala jisté faktické údaje.
Matka se v průběhu celého jednání chovala nervózně, neustále přesouvala pohled ze soudkyně na svého bývalého přítele, a pokud se k něčemu měla vyjádřit, nepoužívala celé věty a soudkyně ji musela často doplňovat, aby se vůbec dozvěděla, co tím chtěla matka říct. Z jejího chování jsem měl celou dobu pocit, že stále existuje určitý citový vztah mezi ní a jejím bývalým přítelem, a proto mě na závěr jednání velice překvapil fakt, že již má další dítě s někým jiným. Když se jí soudkyně ptala, co vlastně od soudu očekává, nebyla schopna zformulovat svůj požadavek, což jen napomohlo k tomu, aby soudkyně dosáhla toho, že obě strany přivedla ke smíru a podpisu dohody. Otec byl snad ještě nervóznější než matka, celou dobu se vyhýbal očnímu kontaktu s ní a to i v případě, měl odpovědět na její otázku. Bylo vidět, že soudkyni používá jako prostředníka, aby se tak vyhnul příjemné konfrontaci. Jeho dluh vznikl kvůli tomu, že byl dlouhodobě nezaměstnaný a dle jeho slov neměl prostředky na to, aby byl schopen platit. Zajímavé také bylo, že se otec několikrát v reakci na důvody, proč nebyl schopen platit výživné, zasmál, což jsem chápal jako jisté egoobranné mechanismy. Další věc, která mě na něm zaujala, byl fakt, že i po upozornění soudkyně zapomínal vstávat, když hovořil k soudu, což bych ale přičetl spíše jeho nervozitě než jistému pohrdání soudem.
Atmosféra u soudu byla velice povětšinou velice napjatá, zčásti kvůli tomu, že se nejednalo o první stání, a z části také kvůli dosavadní neochotě otce platit výživné. Na obou zúčastněných se toto napětí velmi projevovalo a nebylo pro mě překvapením, že se po chvíli nervozita přenesla i na mou osobu, což bylo také způsobeno malým počtem lidí a nevelkou rozlohou soudní síně. Zajímavé bylo sledovat, jak se atmosféra měnila z napjaté (v momentě kdy se řešily důležité věci, např. zda-li bude otec ochoten platit) na netečnou až znuděnou (v momentě, kdy soudkyně předčítala dlouhou řadu faktických údajů). Srozumitelnost jednání Sám za sebe musím říci, že jediné, čemu jsem v průběhu jednání nerozuměl, bylo slovo petit, což, jak jsem později zjistil, znamená přesně formulovaná žalobní žádost. Zda-li všemu rozuměli i samotní účastníci, nevím a mohu se jen dohadovat, ale dle mého názoru jim některé odborné termíny mohly dělat problémy, což ale nedali jakýmkoliv způsobem znát. V momentech, kdy se jich soudkyně ptala, jestli všemu rozumí, vždy řekli, že ano. Postřehy a komentáře
Návštěva soudu pro mě byla úplně novou zkušeností, kdy jsem přišel do styku se zcela novým prostředím a jeho institucionálními praktikami. Nejzajímavější a pro mě i nejintenzivnější zážitek byla celková atmosféra, která nejen v soudní síni, ale i v celé budově soudu panovala, kdy jsem na jedné straně viděl nezúčastněné zaměstnance soudu, kteří se bavili o naprosto všedních věcech, a na straně druhé straně jedince, kteří zde byli kvůli vyřešení jejich sporu. Tato ambivalence, kdy jsem na jedné straně viděl rutinní nezúčastněnost a na straně druhé, napětí, očekávání, strach a nervozitu na mě velice zapůsobila. Na závěr bych chtěl uvést vtipnou situaci, která se odehrála, když jsem jako poslední vstupoval do soudní síně a z celkové nervozity zapomněl zavřít dveře. Soudkyně se na mě nejprve přísně podívala a poté prohlásila, že u slušných lidí poslední vstupující dveře zavírá.
Žádné komentáře:
Okomentovat