Obžalovaní i oběti se pohybovali v oblasti podnikání s lehkými topnými oleji. Jednání, které jsem navštívila, nebylo mou první návštěvou u soudu, již v minulosti jsem jako student práv i poté jako absolvent v rámci praxe několikrát u různých soudů byla. Tentokrát pro mě nicméně byla zajímavá zkušenost se na jednání zaměřit nikoli z pohledu právního, ale sociologického. Předně je třeba říci, že přestože není problém jakékoli jednání krajského soudu navštívit, zjistit rozpis plánovaných jednání na déle než na den, kdy soud člověk navštíví, není vůbec snadné – na internetu jsem podobnou informaci nenašla a od zaměstnanců soudu jsem se také nedozvěděla, kde a zda vůbec lze dlouhodobější výhled zjistit.
(Předmět: organizace a provedení vražd dvou podnikatelů - jeden byl zavražděn výbušninou, která mu byla připevněna na tělo a odpálena).
Stejně tak byl poměrně velký problém najít jednací místnost – budova soudu je velmi rozlehlá, má několik nádvoří a s ohledem na fakt, že nikde není pro veřejnost k dispozici žádný přehledný plán budovy či zřetelné ukazatele, dost jsem bloudila, než se mi podařilo najít správný směr. Nakonec mě na místnost, kterou jsem hledala, odkázal sympatický starší pán v obleku, kteří kouřil na nádvoří a poté zamířil za mnou; jak se později ukázalo, byl to jeden z advokátů obžalovaných.
Během krátkého čekání před zahájením jednání se předsálí jednací místnosti zaplnilo. Nejprve přišel další postarší pán v obleku, který se s již čekajícím pánem dal do řeči nad zprávami z novin, které ten první během čekání četl. Brzy poté dorazila sympatická světlovlasá žena ve středním věku, které oba muži pomohli s částí dokumentů, které nesla v náručí, a pomohli jí do dveří. Všichni tři se očividně již dříve (přinejmenším při projednávání tohoto případu) setkali, takže se s úsměvem zdravili a dali se do přátelského hovoru. Na poslední chvíli pak dorazila čtvrtá paní, rovněž staršího věku, a bylo jasné, že čtveřice je kompletní.
Poté, co jsme vešli do jednací místnosti, se nicméně srdečnost předchozí atmosféry jako by rozplynula a jednotliví účastníci si rozdělili role. Světlovlasá žena se od ostatních oddělila a vydala se ke stolu nalevo, kde si oblékla talár a již nebylo pochyb, že se jedná o státní zástupkyni; zbývající tři účastníci (advokáti obžalovaných) se usadili ke stolům v pravé části místnosti. Najednou tedy atmosféra i tváře všech čtyř zástupců zvážněly – byli připraveni na jednání. Předsedkyně senátu vyhlásila informace o projednávaném případu a sdělila, že se jedná o pokračování hlavního líčení, během něhož budou čteny dříve pořízené výpovědi obžalovaných, přičemž jednání se bude konat bez přítomnosti všech tří obžalovaných. Tato informace pro mě byla zklamáním, protože znamenala, že se na tomto jednání nic zásadního (ve smyslu nových příchozích a nějaké zajímavější interakce účastníků) dít nebude. Jak jsem si ale později uvědomila, s ohledem na účel mé návštěvy to vlastně vůbec nevadilo – naopak.
Po úvodní řeči tedy začala předsedkyně senátu číst zhruba z poloviny značně objemného spisu výpověď jednoho z obžalovaných; mluvila srozumitelně a vyrovnaně, jen několikrát se při čtení „zaškobrtla“. Čtení jednoho přepisu výpovědi trvalo zhruba 35 minut, poté hned přistoupila ke čtení další výpovědi, které rovněž trvalo zhruba 35 minut. Během čtení se jednotliví přítomní chovali různě. Státní zástupkyně se očividně nudila, oči jí zpočátku těkaly po místnosti, ošívala se a poposedávala, ale po chvíli se usadila a už jen – zdálo se mi, že poněkud otráveně – vyčkávala. Zástupci obviněných zpočátku (cca první hodinu) seděli klidně, všichni měli před sebou text (zřejmě ten, který soudkyně četla) a sledovali jej – nikoli však zaujatě, spíš se zdálo jakoby pro kontrolu nebo možná jen pro ukrácení času. Zhruba po hodině se první z advokátů začal rovněž poněkud ošívat, rozhlížel se po místnosti, prohlížel si lustry a další vybavení a očividně se nudil.
V průběhu čtení výpovědí mě napadlo, že jsem vlastně ráda, že obvinění nedorazili – ve výpovědích byly popisovány spletité a z mého pohledu poměrně zlověstné vztahy mezi dotčenými podnikateli, včetně údajů o jejich soukromých bodyguardech, zbraních, podivných transakcích, podvodech, vyhrožování a stupňování napjatých vztahů vlivem ztráty výdělečnosti realizovaných obchodů a obrovského zadlužení u věřitelů (mezi ty patřily i obě oběti, Holý a Lehký) – měla jsem pocit, že bych se nechtěla s nikým z těchto tří mužů v jedné místnosti setkat (přestože jsem si vědoma principu presumpce neviny, na mém pocitu to nedokázalo nic změnit).
Na druhou stranu ve mně ale zároveň sílilo přesvědčení, že daná situace, kdy ani jeden z obviněných není přítomen, působí přinejmenším podivně a velmi „odosobněně“ – celé věci byla přítomna pouze skupina právníků na různých stranách pomyslného hřiště, z nichž ani jeden neprojevil jakoukoli dávku emocí, zájmu či vzrušení nad daným případem či čímkoli, co se objevilo ve výpovědích (snad proto, že již stejně všechny tyto dokumenty měly z dřívějších fází řízení dobře prostudované). Předsedkyně senátu požádala po přečtení prvních dvou výpovědí státní zástupkyni, aby přečetla další dvě – z nich každá opět zabrala zhruba 35 minut. Státní zástupkyně jako by chtěla s věcí co nejrychleji pokročit, oproti paní soudkyni tedy četla velmi rychle a o něco méně srozumitelně; v jejím podání pak náplň jednání působila ještě více jako pouhá nesmyslná formalita. Během čtení druhých dvou výpovědí také značně ochabla pozornost zástupců obžalovaných. Svým způsobem to bylo naprosto pochopitelné, chvílemi jsem se nicméně nemohla ubránit tomu, že celý výjev působil poněkud směšně. Oba advokáti již přestali výpovědi sledovat z textů před sebou, začali se znuděně ošívat a poposedat, přičemž nakonec střídavě začali upadávat do mikrospánku (přinejmenším to tak vypadalo – jeden měl přitom obličej podepřený rukou nad stolem, druhý seděl zakloněný, opřený o židli). Paní advokátka rovněž na čas ztratila pozornost a začala si přerovnávat spis, což působilo vlivem již tak hůře srozumitelného čtení paní státní zástupkyně poněkud rušivě; po chvíli se nicméně opět vrátila ke své původní činnosti, tedy sledování čtené výpovědi v textu před sebou.
Mezi čtením třetí a čtvrté výpovědi se jeden z advokátů zeptal, zda je možné zvýšit teplotu v místnosti, protože v ní bylo opravdu chladno. V tom okamžiku byla prolomena strnulost a apatie. Všichni tři advokáti i většina soudců začali přizvukovat, že je opravdu zima, někteří vstali a šli zapnout topení a utěsnit okna. Atmosféra byla na chvilku opět zcela neformální, tak jako při čekání před začátkem jednání. Předsedkyně senátu žertem prohodila, že když se zatopí, budou všichni více usínat, což bylo velmi trefné. Chvilka civilnosti a srdečnosti nicméně brzy končí, pokračuje se ve čtení další výpovědi a všichni opět upadnou do znuděné letargie. Po dočtení čtvrté výpovědi se předsedkyně senátu s účastníky dohodla na pauze, po níž se opět sejdou a bude se pokračovat až do odpoledne ve čtení výpovědí ze spisu, protože (dle jejích slov), „jinak se s tím nepohne“. Jednání je tedy na chvilku přerušeno a já odcházím.
Celkový dojem z navštíveného jednání mám mírně řečeno rozpačitý. Chápu, že zásada ústního a veřejného projednání věci je velmi důležitá, nicméně vidět ji v praxi realizovanou v této podobě ve mně zanechalo spíše negativní a místy až absurdní dojem. Na tomto případu lze vidět, že někdy je naplnění zákonných procesních požadavků skutečně pouhou prázdnou formalitou a je třeba se ptát, zda takovýto postup v podobných případech skutečně něčemu slouží, či zda naopak dokonce není kontraproduktivní. Další a do jisté míry možná související otázkou je fakt, že k oběma vraždám došlo na počátku roku 1995, přičemž 15 let poté teprve probíhá hlavní líčení – samozřejmě je to dáno mnoha okolnostmi, ale je třeba se ptát, zda vůbec je ještě efektivně naplněn smysl a účel trestu po takové době. Kromě toho jsem se pak rovněž chvílemi nemohla ubránit myšlence, že jestli to takto vlivem zdlouhavých formalit „půjde dál“, kdoví, kdy se v dané kauze dočkáme rozsudku.
Žádné komentáře:
Okomentovat