Jitka II.: Soud bez emocí

V pondělí  jsem přesně v 8 hodin vcházela do budovy okresního soudu. Cestou mě provázelo „oko“ kamery, která byla umístěna přímo před hlavními dveřmi. Za nimi se nacházel pult, za nímž stál uniformovaný policista. Velmi nepřirozeně v této historické budově působil bezpečnostní rám, kterým musel každý příchozí projít. Pan policista (později jsem zjistila, že je příslušníkem justiční stráže) byl velmi ochotný a snažil se mi pomoci s hledáním jednání, které bych mohla navštívit. Doporučil mi jednání ve druhém patře. Vydala jsem se hledat příslušnou jednací síň. V té probíhalo ještě předchozí jednání, ale na následující jednání, jež jsem chtěla pozorovat, nikdo nepřišel. Rozhodovala jsem se, zda počkat na další. Pohlédla jsem na seznam jednání, která se ten den ještě budou konat. Bohužel jsem však zjistila, že seznam obsahuje pouze jména, nikoliv předmět jednání. Před jmény sice stála jakási značka. Ta však pro mě jako pro laika byla naprosto bezvýznamná, a prosto jsem si ji bohužel nezaznamenala. Rozhodla jsem se tedy vyčkat do dalšího jednání a nechat se překvapit jeho obsahem.

Měla jsem tedy dost času na to, abych se po našem okresním soudě porozhlédla. Stěny ve všech patrech byly oranžové, což působilo poměrně optimistickým dojmem. Po chodbách posedávali lidé a neustále jimi procházeli zaměstnanci soudu. Byli lehce rozpoznatelní, protože v ruce buď drželi klíče od záchodu, který byl neustále v permanenci, anebo nesli plnou náruč papírů. Mohlo by se zdát, že na chodbách bylo rušno, ale prakticky nikdo ze zúčastněných za svůj pobyt v těchto místech nepromluvil. Hlasy bylo slyšet jen velmi zřídka. Vrátila jsem se před soudní síň, abych nepřišla pozdě a přečetla si „Poučení pro osoby vstupujícído jednací síně“. Přiznám se, že mě překvapil úplně první bod tohoto poučení, kde stálo, že vstupující musí mít sejmutou pokrývku hlavy (kromě příslušníků stráže ve službě). Představím-li si, že stojím před soudní síní nikoliv jako pozorovatel, ale jako účastník jednání, kterému nadcházející okamžiky mohou změnit život, asi by mi přišlo poměrně komické, že si mám sundat klobouk či čepici. Dále jsem se dočetla, že je zakázáno jíst, a to i o přestávce. Nelze to s určitostí tvrdit, ale myslím si, že málokdo z lidí procházejících stresem z jednání má pomyšlení na jídlo. Po přečtení jsem se tedy usadila na sedadlo před soudní síní.
Po pár minutách přišly dvě dámy. Obě vypadaly poměrně klidně. Po chvíli přišel muž, pozdravil je a s jednou z nich se začal nenuceně bavit. Aspoň tak mi to připadalo. O to více mě překvapilo, když jsem se v jednací síni dozvěděla, že se tento pár rozvedl. Soudní síň působila poměrně stísněným dojmem a holé stěny jí na útulnosti příliš nedodaly. Zapisovatelka už seděla za stolem a na příchozí ani nepohlédla. Soudkyně prakticky jen předčítala dohodu obou rodičů, která se týkala vyživovací povinnosti otce na jejich dva syny. Ti byli svěřeni do péče matky a jejich otec je mohl kdykoliv navštěvovat. Rozvod tohoto páru proběhl jen tři měsíce před tímto jednáním. To proběhlo naprosto neměnně. Žádný pláč, žádná radost, žádné emoce. Oba jen střídavě odpovídali na otázky soudkyně, zpravidla pouze „ano“ nebo „ne“. Druhá dáma, která se jednání účastnila, byla opatrovníkem dětí a ani její odpovědi nebyly nijak výrazné.
Soudkyně jen četla a četla, jen velmi zřídka na bývalé manžele pohlédla. Vypadalo to, jako by se sešlo 5 lidí (včetně zapisovatelky) jen na jakousi krátkou schůzku, na níž si vysvětlili situaci a svoje stanoviska nakonec stvrdili podpisem. Bez jakýchkoliv lidských emocí. Soudkyně diktovala, zapisovatelka psala a bývalí manželé, oba s rukama sepjatýma na stole, jen nepřítomným pohledem přihlíželi, jako by se jich to ani netýkalo. Nebylo to jednání smutné, jen tak neosobní, až z toho mrazilo. „Bývalí manželé se již před jednáním domluvili na výživném 2000 Kč na každého syna měsíčně,   zasílány k rukám matky do každého 15.dne v měsíci.“ Jak formálně znělo toto vyjádření soudkyně doplňované jen klapáním ozývajícím se z osvětlení místnosti. Po devíti letech manželství se dva lidé rozlučují za přítomnosti těch, které nikdy předtím neviděli, kteří jen jako by tiše sledovali jejich odloučení a dávali jim svůj formální souhlas.
Soudkyně pak zaklapne desky, odloží talár a z místnosti odchází jako člověk, který skončil se svou dnešní prací. A ti dva lidé opouští jednací síň; každý sám se vydává svou vlastní cestou. Měla jsem zachytit atmosféru jednání a ze sociologického hlediska také vztahy a komunikaci mezi účastníky. Bohužel jsem však téměř žádné takové skutečnosti nezachytila. Ráda bych popsala emoce v síni, ale žádné tam prostě a jednoduše nebyly.