Jitka: doplnila bych...

 
Když se zpětně zamyslím, nad mou návštěvou u soudu (Soud bez emocí), vzpomenu si na Goffmana a jeho „Všichni hrajeme divadlo“. S trochou nadsázky lze opravdu říci, že to, co se odehrává v soudních síních je takové „divadýlko“. Každý hraje svou roli, a i když nám někdy může přijít chování jednotlivých aktérů zbytečné až absurdní, je součástí jejich role. Určité chvíle jsou přímo ritualizované.


Například způsob, jakým zapisovatelka zve zúčastněné do soudní síně, samotné nošení talárů, nebo to, že každá strana má „svoji stranu“ v soudní síni. Každý hraje svou roli, ale ne všichni stejně dobře Soudkyně či zapisovatelka jsou ve svých rolích dobré, hrají je denně a zajisté po určité době se jejich role, kterou hrají v zaměstnání, stane součástí jejich sebepojímání. Role soudce však nezahrnuje jen nošení taláru a vynášení rozsudků, ale při jednání, kterého jsem se účastnila, byla soudkyně i „tou milou paní, která nám všechno pěkně vysvětlila“ a byla schopna „přepnout“ z jazyka právnického – tedy její roli odpovídajícího, do jazyka běžného, což ji, alespoň v mých očích“ udělalo více lidskou a méně tajemnou. Avšak máme tady i žalované, kteří pokud jsou u soudu prvně, vůbec neví, jakou roli vlastně mají zastávat, natož co vše taková role obnáší.

Například člověk, který je u soudu prvně, vůbec nemusí vědět, že by měl vstát, když mluví. Nezná všechna práva a povinnosti, které jako žalovaný má. Kde se to tedy má dozvědět? Jak má zjistit, zda má vstoupit do jednací místnosti, nebo jestli má čekat, až ho vyzvou? Řekla bych, že tyto znalosti by měly být samozřejmé asi tak, jako orientace v jízdním řádu, nebo klepání před vstupem do cizích dveří. Tyto věci se učíme socializací od svého nejbližšího okolí, ale nikdo nás nesocializuje v takovýchto věcech. Přesto se předpokládá, že když se k soudu dostaneme, že to víme. Kde je tedy chyba? Neměla by tedy nějaká forma „osvěty“ pocházet přímo od těch, kteří o problematice vědí nejvíce, tedy od soudů samotných? Běžný člověk neví, zda se k soudu chodí v jeansech, či v obleku, ale obávám se, že za to on sám nemůže.