Tomáš: Jednání bylo značně ubíjející a zdlouhavé.

Nalézt budovu soudu nebyl vůbec problém, třebaže jsem tam doposud nikdy nebyl. Hned u vstupu následovala bezpečnostní prohlídka, kterou jsem bez obtíží prošel. Její účel mi však zůstal poněkud utajen. Měl jsem totiž svoje pochybnosti o tom, že by mi jediný přítomný příslušník justiční stráže skutečně dokázal zabránit vniknout do budovy, pokud bych měl zločinné intence, obzvlášť proto, že byl poněkud rozespalý. Nicméně mi prokázal velkou službu tím, že se mě zeptal, kam jdu, a nasměroval mě do správných dveří. Milým překvapením bylo, že po cestě k jednací síni mi pomoc nabídli hned dva další zaměstnanci soudu. Zpočátku se mi zdála vnitřní struktura soudu trochu složitá, ale jak jsem v průběhu dne navštěvoval jednotlivá jednání a jednací síně, rychle jsem se rychle zorientoval.



Jednání, které se mi připadalo nejplodnější, se týkalo sporu mezi jistou uměleckou školou a její zaměstnankyní, která dostala výpověď. Již před soudní síní mě oslovil právní zástupce školy, který mi blahopřál k výběru jednání – považoval kauzu za poměrně zajímavou, ovšem předem kalkuloval s tím, že tento rozsudek prozatím nic nevyřeší, neboť obě strany jsou odhodlané se případně odvolat, a na odvolací řízením se prý čeká 1,5 – 2 roky, což mi připadalo jako dost alarmující doba. Bylo zřejmé, že mě považoval za studenta práv, ale omyl jsem mu vyvracel až po vynesení rozsudku.

 V soudní síni jsem byl jediným zástupcem veřejnosti (na ostatních jednáních tomu bylo většinou stejně), a tak jsem uvažoval o tom, jestli může přítomnost veřejnosti působit jako stimul k větší efektivitě, a zda lze přímým pozorováním vůbec získat relevantní výpověď o realitě.

Oproti ujišťování před jednací síní bylo jednání značně ubíjející a zdlouhavé. Při protokolování, během kterého dělala předsedkyni senátu lehčí obtíže formulace zápisu, jsem nabyl dojmu, že udržet pozornost musí být pro všechny zúčastněné velice obtížné, tím spíše pro ty, kteří se v právnických pojmech nevyznají. Nebylo těžké sledovat linii sporu, ovšem právě během protokolování nastala díky právnickému žargonu hluchá místa. Ta však, po mém soudu, nebyla na překážku celkové srozumitelnosti. Bylo však vidět, že laičtí účastníci sporu v těchto momentech těkají znuděně očima po místnosti. Oživením byla jen lehká výtka předsedkyně senátu směrem k právnímu zástupci žalující strany, který zřejmě projevil trochu neznalosti průběhu procesu.

Zřejmě nešlo o nic vážného. Mohlo jít jen o vyjádření nevole předsedkyně nad tím, že do této části jednání musela zahrnout něco, co tam původně být nemělo.

V rámci dokazování už byli účastníci živější. Ředitelka školy se občas radila s právním zástupcem, a v některých momentech to spíše vypadalo, že si právní zástupce ujasňuje některé skutečnosti. Žalující strana byla už aktivní méně. Poté, co byl po krátké poradě senátu odmítnut její hlavní argument, se už zdálo, že přišla k soudu pouze potvrdit, že trvá na svém stanovisku.

Další průběh ukázal, že jednání je únavné pro všechny zúčastněné, trochu překvapivě i pro ty, o jejichž budoucnosti se jednalo. Předsedkyně senátu však působila poměrně jistě, co se týká průběhu jednání. Vystupovala unaveně, ale profesionálně a bez emocí. Totéž lze říci i o ostatních členech senátu, kteří však (nebýt krátké porady předsedkyně s jednou z přísedících) snad ani nemuseli být přítomni. Zapisovatelka byla spolu s předsedkyní asi nejvytíženější, působila proto soustředěně, ale nenarušovala nijak průběh jednání. Ostatní aktéři byli velmi klidní a, až na občasné zapojení právních zástupců, působili celkem nepřítomným dojmem. Závěrečné řeči byly nové jen tím, že přibyly náklady řízení. V průběhu krátké porady žalující strany na sebe předsedkyně senátu s přísedící přátelsky mrknou, což působí v silném kontrastu s dosavadním, velmi formálním, průběhem jednání.

Před vynesením rozsudku se oba právní zástupci přátelsky baví, přestože je z rozhovoru patrné, že se neznají z dřívějška. Naproti tomu mezi ředitelkou školy a bývalou zaměstnankyní panuje určitá distance, ženy se na sebe ani nepodívaly.

Samotné, poněkud ritualizované, vynesení rozsudku a zamítnutí žaloby podané na školu, bylo pro všechny aktéry jistou úlevou. Žalující strana rychle odešla, naopak ředitelka školy i její právní zástupce si našli čas na krátký rozhovor. Především na ředitelce školy bylo vidět, že má radost, a že z ní spadly okovy nejistoty, když se mě začala přátelsky vyptávat na účel mé návštěvy.

Zjištěním, které mě za ten den strávený u soudu nejvíce překvapilo, bylo to, že jsem nenarazil na jediného soudce, či zapisovatele. Tyto funkce vykonávaly výhradně ženy. Coby zástupce veřejnosti jsem byl vesměs přijat s velkým klidem, přestože ke konci dne se mě jedna soudkyně pokoušela přesvědčit k návštěvě zajímavějšího jednání. Myslím však, že jí šlo spíše o mé zájmy, než o ty její.