Matěj: proč jednání vypadalo právě takto? Pokus o vysvětlení

Rozhodl jsem, že se pokusím podívat na navštívené soudní jednání skrze koncepty Ervinga Goffmana, které použil ve své knize Všichni hrajeme divadlo. Při psaní tohoto dodatku vycházím z předpokladu, že čtenář již četl předchozí text.
Aktéry mého jednání byla soudkyně státní zástupkyně, matka obžalovaného, přítelkyně obžalovaného, soudní zapisovatelka a tři členové policejní ostrahy. Obžalovaný a jeho matka na mě působili, že jsou na soud velmi dobře připraveni, i když byli značně rozrušeni.
Bylo zajímavé sledovat, jak je obžalovanému soudkyní několikrát vyčítáno, že přes zákaz řízení motorových vozidel stejně opakovaně řídil. Obžalovaný na to reagoval vysvětlením, že vzhledem ke svému upoutání na invalidní vozík to byla pro něho jediná možnost, jak se znovu cítit zdravý a nezávislý na pomoci ostatních.
Obžalovaný jistě musel uvést něco na svoji obhajobu, avšak i tak jsem měl pocit, že svá slova myslí vážně a že prostě není ochoten respektovat zákaz a až sedmkrát se nechat chytit při tom stejném trestném činu.
Soudkyně evidentně velice přísná se snažila v obžalovaném vyvolat pocit viny, což jsem si původně vysvětloval její snahou o morální nápravu obžalovaného. Až na konci soudu, který soudkyně odročila, se však ukázalo, že ve skutečnosti chtěla mít jistotu o svém úsudku, a proto obžalovaného a svědky tak intenzivně vyslýchala.
Soud, ve kterém se stále dokola projednával činy, při kterých obžalovaný řídil čtyřkolku na polní cestě a včas nenastoupil výkon trestu, řešil z pohledu běžného smrtelníka naprosté banality. Stejně k tomu přistupovali zřejmě i sami policisté, když na nich bylo vidět, jak jsou evidentně znudění. Se svou rolí se v dané chvíle příliš neztotožňovali. Cynicky se na sebe pošklebovali nebo se protahovali. Možná je uvolněné chování ostrahy zcela běžné, zvlášť když soudkyně nijak nezareagovala. Avšak možná nad nimi nemá soudkyně příliš velkou pravomoc.
Soudkyně mi ostatně připadala jako někdo, kdo svou přísností maskuje vlastní nejistotu. Přítelkyně obžalovaného byla na soud evidentně nejméně připravená. Byla zřejmě u soudu poprvé, a tak ještě přesně nevěděla, jak a kdy mluvit, co zdůrazňovat. Byla také značně vystresovaná. Soudkyně jí její roli nijak neusnadňovala, i když vůči ní rozhodně nebyla zaujatá. Soudkyně pouze mechanicky postupovala podle zaběhnutého protokolu a jakékoli vybočení okamžitě zaváděla na předem danou cestu.
Pro mě jako diváka bylo celé přelíčení značně nepřehledné, neboť jsem netušil, v jaké fázi se nacházím a jaká bude následovat. Na druhou stranu mě jako člověku věci neznalého tyto formality dávaly pocit jistoty, že vše je v naprostém pořádku.