Do budovy soudu přicházím okolo půl deváté, u vstupu
absolvuji standardní bezpečnostní kontrolu. Ostraha se mě ptá, zda vím, kde se
můj případ projednává. Osvětluji důvod své návštěvy a je mi řečeno, že jednání
probíhají ve druhém a čtvrtém patře. Nemám dopředu vybrané žádné jednání, vím, že
se jich ten den koná více. Nakonec se rozhoduji pro opatrovnické oddělení.
Chodby jsou prázdné, atmosféra spíše bezpříznaková, přesto se cítím poněkud
stísněně. Budova nepůsobí nijak „soudně“, jen na stěnách visí poučení o chování
při jednání. Neznalý prostředí, jdu do kanceláře a ptám se, s kým se mám
domluvit o účasti na jednání. Je mi řečeno, abych vyčkal na soudce. Čekám na
chodbě, cca 15 min před začátkem jednání přichází soudkyně, představuji se a
popisuji účel své návštěvy, soudkyně odpovídá, že s mou účastí nemá žádný
problém.
Opět se usazuji, počáteční napětí opadává, jsem mile
překvapen ochotou i srdečností všech, se kterými jsem mluvil. Zúčastnil jsem se
jednoho velmi krátkého a nezáživného jednání. Po odchodu účastníků mi soudkyně
sama navrhuje, abych navštívil i další jednání, kde jde o komplikovanou záležitost,
budou předvoláni svědci, experti, bude to pro mne jistě zajímavější. A v
mezičase si mám dojít na kafe.
Druhé jednání: přicházím před jednací síň asi 10 minut před
zahájením, na židli sedí starší elegantní dáma, studuje nějaké papíry. Za
chvíli přichází další dvě ženy (45, 25), starší jde do kanceláře a přátelsky se
baví s úřednicemi. Z rozhovoru je patrné, že se vídají častěji. Přichází další
dáma (55), elegantně oblečená. Všechny se navzájem baví, znají se a jejich
témata jsou jak profesní, tak neformální. Nejsem schopen rozeznat jejich role v
řízení. Dáma v černém se na mě podívá a usměje se, jinak mou přítomnost nikdo
neřeší.
Jednání začíná bez zúčastněných stran, přestože byly spatřeny
v budově. Soudkyně prosí ženu sedící po její pravici, zda se po nich nepodívá.
Krátce nato přichází i zúčastněné strany. Jednání začíná v 10:06 nadiktováním
formálních záležitostí do diktafonu. Není zde přítomna žádná soudní zapisovatelka.
Přítomni jsou: soudkyně, kolizní opatrovník, forenzní psycholožka, a dva
klienti (žena, muž) se svými advokáty, společnice kolizní opatrovnice sedící se
mnou v prostoru pro veřejnost a já. V případu jde o projednávání podoby a
detailů střídavé péče o dvě nezletilé děti.
Celý proces započal již v listopadu 2008, proto je pro mě
těžké proniknout do podstaty sporu. Postupně nabývám dojmu, že strana matky dětí
není spokojena se střídavou péčí o děti. Soudkyně se ptá obou zúčastněných
stran, zda nedošlo k nějakému skutkovému posunu a po záporných odpovědích zahajuje
výslech znalkyně. Výpověď expertky pojednává o vlivu situace na psychický stav
dětí i samotném psychickém stavu dětí. Expertka přednáší závěry vypracované
zprávy, soudkyně si ujasňuje odbornou terminologii, po celou dobu si dělá
zápisky. Následně dává prostor pro dotazy klientů.
Začíná strana matky, advokátka hned na začátku řeči vstává,
soudkyně ji okamžitě upozorňuje, aby si sedla. První otázku zamítá jako
sugestivní. Z charakteru kladených otázek a mimiky při čtení zprávy mám dojem,
že matčina strana se závěry (spíše neutrálními) příliš nesouhlasí. Advokátka se
chová velice profesionálně, z jejích otázek je cítit tendence buď zamítnout
závěry zprávy, která z mého pohledu nijak zásadně nepromlouvá ve prospěch
žádné ze stran nebo znalkyni „přetáhnout“ při interpretaci závěrů na svoji
stranu. Matka nic neříká, nejsem příliš schopen rezpoznat z jejího chování,
jak se cítí, co si myslí. Netváří se ani spokojeně, ani nespokojeně. Při tázání
se matčiny advokátky vidím zamítavé pohyby rukou a hlavou na straně otce a jeho
zástuknyně. Nejsou spokojeni s postojem protistrany. Na psyholožce, která je
mezi dvěma ohni není znát žádná nervozita. Odpovídá klidně, nenechává se nijak
tlačit do neobhajitelných závěrů. Nijak neupozaďuje zdravý rozum, takže přestože
vykládá odborně, lze všemu bez problémů rozumět. Když následuje již třetí
„poslední“ otázka matčiny advokátky, soudkyně: „to již říkáte potřetí, ujasněte
si to!“
Poté soudkyně diktuje protokol, má velmi kultivovaný projev
a obdivuji její schopnost neztratit přehled a diktovat objektivně o průběhu a
závěrech odborné zprávy. Během zápisu pozoruji zúčastněné, oba dva právní
zástupci působí klidně, sem tam listují svými papíry. Matka si hraje trochu
nervózně s vlasy, otec působí klidnějším až uvolněnějším dojmem. Velmi jsem
překvapen nesourodostí této dvojice, vzhledem, vnějším projevem, tak i dojmem,
že se pohybují ve výrazně odlišném společenském prostředí. Později se dovídám,
že otec je inženýr, často služebně cestuje, o matce nemám bližších zpráv –
působí však jako žena z malého města. V jednom okamžiku je soudkyně přerušena
otcovou advokátkou, která poukazuje na sporně nadiktovanou pasáž, která
pojednává o důkazně nepodložené situaci. Soudkyně toto následně diktuje v kondicionálu.
Líbí se mi postřeh a věcnost, s jakou poškozená advokátka zareagovala. Soudkyně
se na konci ptá na námitky vůči protokolu, nikdo žádné nemá, a proto se
pokračuje v dotazování soudní psycholožky.
Advokátka otce pokládá pouze jednu otázku spíše doplňujícího
charakteru, nemá snahu na psycholožku nijak tlačit. Soudkyně uzavírá výslech
psycholožky a rovina právní je najednou vystřídána vyúčtováním soudního
posudku. Ten skok do zcela jiné oblasti mě zaráží, soudkyně říká vše nahlas. Znalečné
za posudky spolu s honorářem přeskočí hranici 14 tisíc. V tu chvíli mi dojde,
jak nákladné se stává takové řízení v okamžiku, kdy jsou potřeba expertní
posudky. Tento byl navíc jen jeden ze série několika předcházejících.
Matka působí spíše neveselým dojmem, ale stále nejsem
schopen identifikovat nějaké hlubší emoce, její advokátka požaduje, ale byl
prozkoumán psychický stav otcovy nové přítelkyně, která se spolu s otcem podílí
na výchově dětí. Pro soudkyni je pozice otcovy přítelkyně sporným bodem, který
ji brzdí v rozhodnutí. Otec se mírně ošívá, ale s návrhem souhlasí, zřejmě
proto, aby se celý spor již vyřešil. Chce k tomu promluvit sám, ale advokátka
ho zaráží, ale vztah mezi nimi působí vyváženě. V podstatě za celou dobu
jednání nepromluvil jak on, tak ani matka, pouze v případě, že byli přímo dotázáni,
jinak veškeré mluvení spočívá na advokátech. Soudkyně poukazuje na skutečnost,
že psychologický posudek na otcovu přítelkyni bude drahý, matka na něm trvá.
Všude po stolech leží spousty papírů, atmosféra je poněkud napjatá. Soudkyně
shrnuje celou situaci, na základě faktů velmi objektivně posuzuje stav, perfektně
se orientuje v zákonech, ale i přes značnou odbornost v pozadí cítím snahu o
nalezení konsenzu. V tom spletitém prostředí zákonů cítím, že se přesto řídí i
zdravým rozumem při výkladu situace. Působí velmi jistým dojmem.
Náhle advokátka matky vznáší námitku na jednostrannost
Odboru péče o dítě, soudkyně se nenechává přerušit a zvyšuje hlas. Advokátka
otce, do té doby velmi klidná, vstává a téměř křičí námitky. Ani jí soudkyně
netrpí tento projev. Má velmi nenásilnou autoritu, kterou umí bez zaváhání použít,
je si podle mě vědoma svého postavení. Kolizní opatrovnice nato vstává a hájí
se proti napadením ze strany matčiny advokátky. Její řeč probíhá v klidném
duchu, fakticky postavená. Soudkyně je tělem obrácena směrem k matčině straně
a vypadá to, jako by kontrolovala, zda opět nedojde k nějakému nepřístojnému
chování. Advokátka otce opět vstává a poukazuje na nějaké detaily. Ani otec ani
matka se výrazně neprojevují, z otce však cítím větší jistotu, klid. Matka
svými požadavky „komplikuje“ situaci, budí ve mně dojem vnitřního konfliktu.
Teprve po skončení jednání, kdy je vše zaprotokolováno se
ozývá otec, stěžuje si, že matka dceru stále vodí po psycholozích, na
vyšetření. Matka nijak nereaguje, působí roztržitě, soudkyně poukazuje na
skutečnost, že do důkazního materiálu jsou zahrnuty pouze soudní znalecké
posudky. Matka se neprojevuje nijak agresivně, má shrbený postoj. Otec působí
po všech těch obviněních trochu uraženě, dotčeně.
Celkově mě překvapilo, jak k malému posunu (z mého
pohledu) došlo. Budou se dělat další znalecké posudky, jednání je do té doby
odročeno na neurčito. Zejména při druhém jednání si mě vůbec nikdo nevšímal,
necítil jsem jakýkoliv projev nepřátelství, zvědavosti o mou osobu. Zpětně jsem
si uvědomil, že v řízení byl pouze jediný muž – otec a čtyři ženy, ale neprojevilo
se to žádným způsobem. Mohu říci, že nejvíce mi svým projevem i přístupem
imponovala právě soudkyně. Řekl bych, že pro tuto a podobnou agendu měla
potřebnou míru senzitivity, která jí však neomezovala v úsudku. Pro uzavření
jednání jí už zbývá vyřešit pouze jeden sporný bod.
Sebekriticky musím říct, že mě chvílemi spor pohltil
natolik, že jsem ztrácel sociologickou perspektivu. Snažil jsem se spíš
orientovat v debatě, soustředil se na podstatu, a tudíž mi nejspíš unikly
„periferní“ události. Velmi mě zaujala expertní rovina sporu, přišlo mi, že v
tu chvíli se situace posunuje do zcela jiné oblasti než právní. Najednou mi
dochází, že právo opravdu není pouze zapsané v knihách, ale vstupuje do
interakce se jinými oblastmi života a toto prolínání se projevuje novými
perspektivami, modifikacemi a nutností se nimi nějak vyrovnávat.
Žádné komentáře:
Okomentovat