V pátek 22.10 2010 jsem se vypravil do nové budovy soudu. Do
samotné budovy jsem se dostal bez jakýchkoli problémů, lenové justiční stráže
byli evidentně zvyklí na časté návštěvy z řad studentů práv a tak mi ihned
ochotně poradili, kde najdu rozpis plánovaných jednání a upozornili mne, že jsem
si k návštěvě nevybral nejlepší den, jelikož se toho prý v pátek moc neděje. Je
pravdou, že většina jednání, jež se toho dne na půdě soudu konala, měla v kódu
písmeno „C“ a vesměs se jednalo o rozvody či vymáhání pohledávek, nicméně jsem
byl přesvědčen, že pro mé účely budou tato jednání dostačující.
Předmětem prvního jednání. Před jednací místností již v době mého příchodu čekalo
několik osob, přičemž na základě odhadu jejich věku jsem předpokládal, že se
rovněž jedná o studenty. Ve stanovený
čas ohlásil hlas soudkyně skrze reproduktor jména zainteresovaných osob a
následně sama soudkyně otevřela dveře jednací místnosti a vybídla zúčastněné,
aby vstoupili. K mému překvapení se ukázalo, že dva z domnělých studentů
ve skutečnosti tvořili manželský pár, jejichž žádost o rozvod měla být
projednávána.
Soudkyni nikterak nepřekvapila přítomnost nemalého „publika“, jak
přítomnou veřejnost označila, oba manželé však byli zjevně na rozpacích, když
si uvědomili, že jejich rozvod bude projednáván před tolika cizími lidmi.
Především žalobce, resp. manžel, se choval během celého jednání roztržitě a
zjevně se cítil nepohodlně. Obě strany se po většinu času v jednací síni
snažili usmívat, případně se tvářit neutrálně obraceli-li se k soudkyni, v
úsměvu obou však byla patrná křečovitost, jež setrvala na jejich tvářích až do
vyřknutí rozsudku, po kterém manželčinu výrazu dominovalo zklamání, zatímco ve
výrazu manžela bylo patrné uvolnění.
Soudkyně po celou dobu vystupovala velmi vlídně, jen
jedinkrát změnila tón v momentě, kdy napomínala žalobce, aby povstal, mluví-li
k soudu, nicméně jeho nervózní reakci ihned kvitovala chápavým úsměvem. Po
vynesení rozsudku a přednesení adekvátních paragrafů soudkyně pomalu opouštěla
formální tón a radila čerstvě rozvedenému páru, jak ve věci postupovat dále,
kam mají přinést jaké dokumenty a jak řešit další formality. Na samotný závěr
jednání, už ve značně uvolněné atmosféře vysvětlovala žalobci, proč že mu
nemůže být potvrzení o rozvodu vydáno dříve než do čtrnácti dnů, přičemž
příčinou byla dočasná indispozice zapisovatelky. Po celou dobu jednání byla
atmosféra v jednací místnosti uvolněná, ani jedna ze stran neměla námitky proti
rozhodnutí, a bylo patrné, že veškeré nejasnosti si, teď již bývalí, manželé
vyřešili před samotným jednáním. Od soudu odcházeli oba společně, a stejně tak
jako i před samotným jednáním nebyly patrné žádné vzájemné antipatie.
Od následujícího jednání jsem si sliboval o něco nevšednější
zážitek, především proto, že dle rozpisu měla být jednou ze zainteresovaných
stran psychiatrická léčebna. Doufaje, že by snad předmětem žaloby mohlo být
porušení práv pacienta či porušení zákona ze strany léčebny, jsem vstoupil do
místnosti spolu s dalšími členy „publika“. Ve věci rozhodovala ta samá soudkyně
jako u výše zmíněného rozvodu, a protože se jednalo o její poslední jednání v
daném týdnu, neslo ve velmi uvolněném duchu. Soudkyně nejdříve vybavila všechny
formality, aby následně uvedla v obraz „ctěné publikum“, přičemž uvedla, že
dotyčná obžalovaná nezaplatila, slovy soudkyně, „rekreační pobyt na záchytné
stanici“, a je tak po ní požadována původní částka doplněná o penále. Žalující
stranu v tomto případě zastupovala mladá magistra, jež působila velmi
sebejistým dojmem, a jejíž výraz dával znát nelibost k těmto rutinním jednáním.
Obžalovaná nebyla na jednání přítomna, nebyl zde ani zastupující advokát.
Jediným narušením hladkého průběhu jednání byly nesrovnalosti v předložených
účtech, nicméně i tento problém byl záhy vyřešen. Po několika minutách jednání
byl tak vynesen rozsudek, přičemž po zopakování fráze o rekreačním pobytu se
objevil úsměv na tváři všech, včetně notně znuděné magistry.
Žádné komentáře:
Okomentovat