Monika: Paní soudkyně vyvolala v manželích pocit nejistoty a bezmocnosti

Do budovy okresního soudu jsem 8. 10.2010 vstupovala s „posvátnou“ hrůzou a očekáváním, zda budu pozorovatelem dramatického přelíčení ve stylu amerických seriálů nebo jen prosté byrokratické práce. Se soudy jsem nikdy neměla zkušenosti, natož abych kdy vstoupila do nějaké budovy této instituce. Proto jsem z čiré neznalosti a opatrnosti prvně navštívila kancelář informací. Úřednice mě ochotně nasměrovala na, pro mě, relevantní soudní přelíčení. Vydala jsem se tedy vyhledat soudní síně, kde probíhají občanskoprávní spory.
Většina jednání byla už zahájena až na jedno. Před danou soudní síní jsem zpozorovala dvě osoby, muže a ženu. Podle vývěsky u dveří do soudní síně jsem odhadla, že se zde jedná o rozvod. Na první pohled to byli lidé velmi slušní, což se dalo usuzovat nejen z jejich stylu oblečení a též z jejich chování. Seděli mlčky vedle sebe, poněkud zaraženě a smutně. Oba vypadali velmi nervózně.

V případě rozvodu, kde se jedná o věci hodně osobní, jsem nechtěla být neslušná, a proto jsem se zatím ještě manželů zeptala, zda jim moje přítomnost nebude nepříjemná. Pan P. se nejdříve obrátil na manželku, která svolila. Načež také mi kladně odpověděl s dovětkem, že studenti se praxe také musí učit. Po této krátké konverzační výměně jsem se ještě více utvrdila ve svém prvním dojmu.
Po vyzvání obou manželů do soudní síně ihned předkládali své osobní dokumenty a případnou dodatečnou dokumentaci k jednání. Mezitím jsem si prohlížela celou místnost, která by se velikostně dala přirovnat ke školní třídě. Nejvýraznějším a nejpůsobivějším elementem byl státní znak, visící na stěně za soudcovskou lavicí. Ta byla vyvýšeným místem, odkud shlížela paní soudkyně. V tomto jejím daném místě jsem zpozorovala určitý znak pozice „moci“ a respektu, když shlížela na probíhající jednání a její účastníky. Po pravé ruce soudkyně seděla paní zapisovatelka, která se v průběhu procesu nijak neprojevovala.
Má přítomnost, jako civilisty, se neobešla bez povšimnutí. Manželé byli otázáni, zda jsem zde jako svědek nebo zda nebudou navrhovat moje svědectví ve prospěch té či oné strany. Oba odpověděli, že nikoli. Poté paní soudkyně zahájila rozvodové řízení.
Manželé P. společně žili přes dvacet let. Mají dvě děti, jedno je ještě nezletilé. Soud, zasedající v minulém roce, přiřkl po dohodě opatrovnictví nezletilého dítěte matce. Jak oba následně potvrdili, důvodem rozvodu byla žárlivost manžela na domnělý poměr manželky, což nebylo nikdy prokázáno, a vyhrocené domácí scény. Žalobcem, žadatelem o rozvod, je paní P. Manžel je stále ochoten pokračovat v manželství. Avšak vyhoví vůli své ženy, která si rozvod přeje. I přes opětovné přehodnocení a tázání žalobkyně své rozhodnutí nemění. Společně došli tedy k dohodě o ukončení manželství.
I přes tuto smírnou rozvodovou cestu byli oba soudkyní zpovídáni. Zde se nejvíce projevilo chování a přístup soudkyně k ostatním aktérům procesu. Její jednání se zdálo monotónní, poznamenané stejnou dlouholetou činností. V některých částech projevu působila dojmem znuděnosti a čiré lhostejnosti k manželům a k jejich sporu. Její povýšené chování a projevy vůči manželům měly za následek pocit poníženosti a nejistoty na jejich straně. Jako správný soudce vystupovala nestranně a neoblomně.
Avšak přísnost jejích otázek si nezavdala s výslechem obžalovaného trestného činu. V odpovědích manželů P. se chytala maličkostí, které by jen mohli zvrátit rozhodnutí o rozvodu. Nejilustrativnější je její reakce na odpověď, zda manželé společně ještě hospodaří. Manželka objasnila situaci. Stále žijí v jednom domě, avšak každý v jiném patře. Tam se také otec stýká se svou dcerou, ve většině případů u večeře. Soudkyně byla konsternována tím, že manželka stále vaří i pro pana P., neboť vaření považuje za společné hospodaření. Následnou chvíli se ještě tímto problémem zabývala a poté to jen zavedla do zápisu.
Touto reakcí na odpověď paní P. vyvolala v žalobkyni vlnu strachu a pocitu viny, že se dopustila nepřípustného činu (i když se jedná jen o vaření). Toto společné stravování bylo ze strany manželů bráno jako projev praktičnosti  a schopnosti nalézt domluvu jako slušní a civilizovaní lidé i v dalších problémech.
Nejen tím vyvolala paní soudkyně v manželích pocit nejistoty a také trochu bezmocnosti. Sami se nemohli proti této námitce bránit a adekvátně na ní reagovat kvůli nedostatečné znalosti práva. Zde se projevila nutnost přítomnosti odborných zástupců práva.
Po vyčerpání otázek a určitém uspokojení soudkyně s odpověďmi zanesla vše do zápisu tohoto jednání. Znovu se optala manželů a hlavně žalobkyně, zda je jejich rozhodnutí definitivní, což potvrdili.
Poté byli manželé vykázáni na chodbu, kde měli počkat na rozsudek. I přes velmi jasnou situaci a z ní plynoucí rozhodnutí, byli oba ještě více nervózní. Paní P. se strachovala, zda svým prostým a praktickým jednáním, nevytvořila překážku k jejími požadovanému výsledku.
Následně byli manželé znovu vyzváni ke vstupu do soudní síně, kde soudkyně vynesla konečný rozsudek. Tímto se toto manželství rozvedlo. Nyní už bývalým manželům byla nabídnuta možnost okamžitého odvolání proti rozsudku, kterého se na místě zřekli. Tím toto rozvodové řízení bylo ukončeno.