Michaela: dalo by se dodat

 Před zahájením jednání přišla před jednací síň mladá žena v moderním civilním oblečení, později se ukázala být paní státní zástupkyní, a telefonovala svému otci. Při poslechu jejího telefonátu jsem si uvědomila, že, ačkoliv za chvíli bude jednat pod rouškou povolání a bude představovat autoritu, je to normální žena jako jakákoli jiná, která také má svoji rodinu, na které jí, soudě podle milého rozhovoru s otcem, záleží, a že také má své vlastní starosti. Starost o vlastní rodinu by jí mohla při výkonu jejího povolání pomáhat vcítit se do role účastníků jednání. Nebo může být právě tato starost důvodem ke lhostejnosti k osudu jiných?

Michaela: „My jsme se měli rádi“ (pohlavní zneužití)

V 8:00 jsem přišla před budovu soudu, která na mě už z venku nepůsobila příliš příjemným dojmem. Hned za dveřmi čekal policista a musela jsem projít detektorem kovu, což naštěstí dopadlo dobře, musím uznat, že jsem měla strach. Situaci zlehčil fakt, že pan policista v době mého příchodu zrovna jedl, takže měl plnou pusu, přesto se ale snažil udržet si profesionální postoj. Usmáli jsme se tomu a hned jsem měla lepší pocit. Pan policista mi poradil, kam mám jít. Protože jsem se dostavila o půl hodiny dřív, před mnou vybranou jednací síní doposud nikdo nečekal. Přečetla jsem si program na dveřích, ten souhlasil, posadila jsem se a čekala. K vedlejší jednací síni zatím skoro přiběhla mladá paní a zbrkle ťukala na dveře. Dozvěděla se, že její soud ještě nezačal a usedla kousek vedle mě na jednu z mnoha židlí na dlouhé a tmavé chodbě, která jen podtrhuje nepříjemnou atmosféru soudu. To už přišla další paní a po chvíli i pán, všichni se celkem mile pozdravili, ale dál spolu skoro vůbec nekomunikovali. Byla na nich vidět nervozita. Na dveřích jejich jednací síně jsem si přečetla, že dnes je na programu opatrovnictví, takže jsem usoudila, že se jedná o rozvádějící se manžele a pánovu přítelkyni.

 Zatím ke mnou zvolené jednací síni přišel mladý pán, vytáhl z kapsy obálku a kontroloval údaje na dveřích. Domyslela jsem si, že jde o pozvání k soudu. Usoudila jsem, že se nejspíš jedná o pana obžalovaného. Posadil se a já jsem se rozhodla zeptat se ho, zda mu nevadí moje přítomnost u soudu. Zdálo se, že je velmi nervózní a má na starost úplně jiné věci než moji přítomnost, ale souhlasil. Bylo na něm znát, že mu není příliš dobře. Netrvalo dlouho a dorazil také paní obhájkyně, která si sedla vedle pana obžalovaného a začali se šeptem radit. Pan obžalovaný působil velmi smutně až zakřiknutě, už nyní na chodbě seděl shrbený a celou dobu se díval do země. Mezitím přišla paní ve středních letech s mladou dívkou, později se potvrdila moje domněnka, že se jedná o matku s dcerou. Obě byly oblečené dost obyčejně, měly na sobě modré džíny, což mi připadalo k soudu nevhodné. Sedly si na židli hned vedle mě, z druhé strany než paní obhájkyně a pan obžalovaný, takže jsem nyní byla tzv. v centru dění, připadala jsem si vtažena do děje jednání a pomalu se u mě dostavoval nepříjemný pocit a strach, ačkoliv jsem samozřejmě věděla, že já obžalovaná nejsem. Nastalo nervózní ticho, které rušilo jen občasné dívčino přežvykování, které na mě už na chodbě působilo tak nějak nevhodně, zlehčujícím dojmem, a jen jsem doufala, že před zahájením řízení žvýkačku vyhodí.

Do jednací síně vešly tři ženy a jeden starší muž, zatím všichni v civilním oblečení, takže jsem nerozeznala o koho se jedná. Po chvilce přišla další mladá žena, také v civilním oblečení, zastavila se před síní, vytáhla z kabelky mobilní telefon a začala v klidu telefonovat. Vím, že cizí telefonáty bych neměla poslouchat, ale zaujalo mě, že paní volala svému tatínkovi a vysvětlovala mu, že zrovna má soud, že mu zavolá později. Uvědomila jsem si, že, přestože za chvíli bude jednat pod rouškou povolání a bude představovat autoritu, je to  normální žena jako jakákoli jiná.

Po telefonátu jsem se jí zeptala, zda se mohu zúčastnit jednání jako veřejnost. Odpověděla, že určitě ano, že se mám jít představit soudu. Otevřela dveře jednací síně a skoro mě strčila dovnitř. Nejdříve jsem byla trochu v šoku a chvilku mi trvalo, než jsem se tzv. rozkoukala. Vůbec to nebyla ta velká jednací síň nám známá z amerických filmů, byla to pouze malá místnost skromně vybavená židlemi a stoly. Všichni přítomní už byli přestrojeni a připraveni začít. Nejednalo se o řízení se samosoudcem, ale byl přítomen senát. Představila jsem se, řekla důvod své přítomnosti a posadila jsem se do rohu. Po mě do místnosti vešla ta mladá paní, která se ukázala být paní státní zástupkyní, pan obžalovaný s paní obhájkyní a matka s dcerou. Všichni se usadili a začalo jednání.

Paní soudkyně nás přivítala a předala slovo paní státní zástupkyni, která přečetla obžalobu. Poté byla poškozená (dcera) požádána, aby opustila jednací místnost, a k výslechu byl přizván obžalovaný. Paní soudkyně působila velmi přísně a profesionálně, mluvila nahlas a velmi rychle, ale srozumitelně, působila na mě dojmem, že by poznala, když by někdo nemluvil pravdu nebo něco zamlčel. Poučila pana obžalovaného o jeho právech a povinnostech a o možnosti odepřít výpověď. Pan obžalovaný se rozhodl vypovídat, protože už ale vypovídal v přípravném řízení, byla mu jeho výpověď nyní přečtena a byl požádán o doplnění některých informací. Bylo poznat, že je velmi nervózní a že neví co má odpovídat, mluvil tak potichu, že ho skoro nebylo slyšet. Přiznal, že si je vědom své chyby i dívčina věku v době pohlavního styku a řekl, že svého chování lituje.

Paní soudkyně najednou jako by vypadla ze své role a zcela jiným, milým a tichým hlasem se zeptala, proč tedy s nezletilou dívkou spal. Pan obžalovaný zjevně nevěděl, co odpovědět, jen stál a skoro neznatelně kroutil hlavou. „My jsme se měli rádi,“ odpověděl. V této chvíli mi ho bylo líto.

Poté byla zavolána zpět do místnosti poškozená a paní soudkyně ji požádala o výpověď. Dívka potvrdila, že do ničeho nebyla nucena, že vše dělala dobrovolně. Působila velmi mladě, ačkoliv jí nyní bylo už 16 let. Paní státní zástupkyně si v průběhu obou výpovědí dělala poznámky, stejně jako paní zapisovatelka, která vše pečlivě zapisovala. Pan obžalovaný seděl tiše a celou dobu koukal do země, při dotázání jen kroutil hlavou. Bylo na něm znát, že už by chtěl mít celou věc za sebou.

Poté paní státní zástupkyně pronesla svou závěrečnou řeč. Vina byla prokázána už v přípravném řízení, obžalovaný si byl vědom nesprávného chování, neměl záznam v rejstříku trestu, vše sám přiznal a uvedl konkrétní detaily, takže paní státní zástupkyně žádala nejnižší možný trest. Následovala závěrečná řeč paní obhájkyně, která uvedla, že nyní její klient má stálou přítelkyni, která je starší 18ti let, a že má práci, ve které je velmi dobře hodnocen. Paní soudkyně chvílemi vypadala, že závěrečnou řeč paní obhájkyně ani neposlouchá, dívala se z okna.

Všichni jsme byli požádáni, abychom opustili místnost, aby se senát mohl poradit o udělení trestu. Trvalo to jen chvilku a paní zapisovatelka si pro nás opět přišla. Při čtení rozsudku jsme všichni povstali, paní státní zástupkyně sledovala paní soudkyni, pan obžalovaný se stále díval do země. Rozsudek byl odnětí svobody na jeden rok se zkušební dobou v trvání 18ti měsíců. Paní státní zástupkyně i paní obhájkyně s panem obžalovaným se vzdali práva na odvolání. Myslím, že během jednání všichni účastníci všemu rozuměli.

Vyšli jsme z místnosti a všichni se hned vydali ven z budovy soudu. Pan obžalovaný se rozloučil s paní obhájkyní a hned si zapálil cigaretu. Přiznávám, že i pro mě byla návštěva soudu náročná zkušenost.

Radko: Obyčejná loupež

Vybral som súdne pojednávanie vo veci trestného činu lúpežného prepadnutia v mieste môjho bydliska na ktorom sa okrem dvojice hlavných obžalovaných podieľala aj mladistvá osoba. Na súd som sa dostavil z malým meškaním a do budovy vstúpil po náležitej ale maximálne nedbalej osobnej kontrole. Do miestnosti konania som sa dostal ako študent práva bez problémov. Vo vnútri už boli asi dva tucty ľudí a krátko po usadení sa zjavila ešte malá ale pestrá skupinka osôb s ktorej sa na moje počudovanie oddelil aj sudca, muž neskorých stredných rokov, celkovo nevýrazný ale zato nepriehľadný. V skupinke osôb na neho evidentne s niečím urgentným polohlasne doliehal akýsi pán, sudca mu však odpovedal iba útržkovitými odsekmi a ani raz na neho nepozrel. Sedel som síce blízko avšak kvôli relatívnemu šumu netuším o čom hovorili.Následne začalo samotné konanie.

Miroslava: doplnila bych

,,Čo na mňa však pôsobilo veľmi nepríjemne a z môjho pohľadu bolo toto správanie aj neprofesionálne, boli osobné  narážky pani sudkyne na situáciu ženy, v ktorej sa podľa môjho názoru neocitla vlastným dočinením, zámerne. Keď sa žena dozvedela, že sa opäť nič nevyrieši a ona bude musieť živoriť naďalej a čakať na ďalších nespočetne veľa pojednávaní, veľmi posmutnela a žiadala radu a pomoc od súdu, ktorý považuje za inštitúciu, ktorá má za povinnosť riešiť danú situáciu. Na to však sudkyňa reagovala veľmi striktne, keď vyhlásila, že súd nemôže za situáciu v ktorej je a bolo to práve jej rozhodnutie mať deti s takým mužom. Žena začala byť veľmi utrápená a horekovala nad svojou situáciou pomerne nahlas, na  čo sudkyňa opäť neprimerane zareagovala a  vyhlásila, že je to jej vina, že ona si vybrala otca svojich detí.  Že s touto situáciou jej nemá ako pomôcť a bude musieť znášať následky svojho rozhodnutia.“
V každodennom živote zastávame mnoho rolí, ktoré sa prejavujú charakteristickými znakmi v závislosti na prostredí, v ktorom sa práve nachádzame a ktoré môžu mať podobu jak formálnu, tak neformálnu.

Miroslava:,,Vy ste si vybrali otca svojich detí...“

Je štvrtok a ja vstupujem na krajský súd. Najprv prechádzam povinnou policajnou kontrolu, teda cez detektor kovov(našťastie nie lži), kde stoja dvaja strážnici. Aj keď som mala dopredu zistené, kde sa aké súdne jednania odohrávajú, nevedela som presne, kam sa mám pohnúť. Mala som zvláštny pocit, akejsi úcty, či dokonca možno aj autority pred touto veľkou inštitúciou a pred pocitom neznámeho.

Na vrátnici mi bolo povedané, že mám ísť do súdnej miestnosti číslo 25. Tak som sa tam teda vybrala a sadla som si na lavičku, ktorá stála pred dverami. Ako som sa tak zoznamovala s novým prostredím, všimla som si, že po mojej lavici sedí akýsi muž v obleku a pri ňom čupí žena. Až neskôr som spozorovala, že vedľa pána sedí aj malý chlapec, ktorý práve pojedá koláč.

Muž so ženou viedli družný rozhovor a aj keď viem, že načúvať nie je veľmi slušné, chvíľami som natŕčala uši, či sa nedozviem nejaké bližšie informácie, ktoré by mi pomohli dostať sa hlbšie do daného prípadu.

Z rozhovoru som pochopila, že na dané  súdne pojednávanie ide žena, ktorá žiada o pravidelné vyplácanie výživného, keďže nemá ani na to, aby deťom kúpila jesť. Najprv som si myslela, že pán, sediaci na lavičke bude asi právnik, ktorý pomáha tejto žene, ale niečo mi tam naozaj nesedelo. Daný muž bol síce v obleku, ale vyzeral už dosť obnosene a spopod nohavíc mu vytŕčali športové ponožky, taktiež rozhovor, ktorý viedli sa týkal viac menej jeho súkromného života, čo mi pripadala dosť intímna téma v klientskom vzťahu.

Celú dobu čakania som bola dosť nervózna a neposedná a moje správanie možno rozrušovalo aj ostatných čakajúcich ľudí. Keďže som sa stále prechádzala po chodbe a čítala si oznamy a vizitky na dverách, všimla som si, že v pojednávacej miestnosti č. 25 sa nemá konať žiaden súdny proces. Trochu ma to zaskočilo a premýšľala som, čo teraz budem robiť, či sa pôjdem ešte raz spýtať na vrátnicu alebo budem radšej ďalej vyčkávať. Nakoniec ma napadlo, že by som sa mohla spýtať čakajúcich ľudí, ktorých som pred chvíľkou pozorovala, že do ktorej miestnosti  idú oni. Povedali, že do vedľajšej. Tak som sa teda presunula o lavičku bližšie k tejto miestnosti, aby som mohla poprípade rýchlo zachytiť sudkyňu ako prvá a poprosiť ju o prítomnosť na súdnom pojednávaní.

Na tejto lavičke sedela už pani, ktorá sa ma hneď zaujímala, že či idem na súdne pojednávanie, lebo to potrebujem do školy. Nadobudla som teda pocit, že sa v tomto prostredí vyzná a nie je tu prvýkrát. Mala som pravdu, pani sa mi predstavila ako kolízna pracovníčka, ktorá zastupuje maloleté dieťa v konaní na súde.

Za malý okamih vyšla zo súdnej siene asistentka, ktorá zvolala všetkých do miestnosti. Ja som podišla k sudkyni, predstavila som sa jej a poprosila ju o účasť na konaní. Keď som sa usadila, prišli ešte traja študenti, ktorí sa bez akéhokoľvek opýtania usadili na lavičku, čo zrejme pani sudkyňu dosť rozčúlilo a cez miestnosť na nich zvolala, že kto sú a na čo sú tu. Na koniec všetko dobre dopadlo, aj keď mladíci zostali trošku vyplašení.

Do miestnosti vošla pani aj s pánom v obleku. Na čo sudkyňa reagovala podobne ako pri študentoch, že kto je ten pán a čo tu chce. Pán bol svedok prípadu, no nebolo mu umožnené vypovedať ani zúčastniť sa pojednávania. Keďže tu vznikla nejaká udalosť, ktorá neumožňovala výpoveď svedkov.

Začalo sa teda pojednávanie vo veci úpravy práv a povinností, kde pani žiadala, aby jej bolo pravidelne vyplácané výživné a aby deti boli zverené do jej opatrovníctva. Čakala som, že sa na pojednávaní musí zúčastniť aj druhá strana, teda otec detí, no čakal som márne, keďže miesto pobytu bývalého manžela bolo neznáme.

Sudkyňa pôsobila a správala sa veľmi prísne, striktne a jasne artikulovala. Karhala pani, že stále mení miesta bydliska a preto je nezastihnuteľná a tiež ,že sa musí súdne pojednávanie stále predávať na iný súd.Sudkyňa sa vždy pri výklade zákonov, či opatrení snažila pani ozrejmiť situáciu jednoduchým jazykom, čo bolo v celku prínosné aj pre mňa ako pozorovateľa.

Čo na mňa však pôsobilo veľmi nepríjemne a z môjho pohľadu bolo toto správanie aj neprofesionálne, boli osobné  narážky pani sudkyne na stav ženy. Keď sa žena dozvedela, že sa opäť nič nevyrieši a ona bude musieť živoriť naďalej a čakať na ďalších nespočetne veľa pojednávaní, veľmi posmutnela a žiadala radu a pomoc od súdu. Na to však sudkyňa reagovala veľmi neprimerane, keď vyhlásila, že súd nemôže za situáciu v ktorej je a bolo to práve jej rozhodnutie mať deti s takým mužom. Žena začala byť veľmi utrápená a horekovala nad svojou situáciou pomerne nahlas, čo sudkyňu opäť mierne naštartovalo a vyhlásila, že je to jej vina, že ona si vybrala otca svojich detí.

Pani sa na koniec rozplakala a so slzami v očiach sa otáča na nás, prísediacich, a žiada o pochopenie a súcit, pričom nahlas vzlyká a rozpráva, čím prerušuje výklad sudkyne. Poslednýkrát ju teda upozorňuje, nadiktuje poslednú vetu svojej asistentke, poslednýkrát vysvetľuje pani, že nabudúce bude mať súdne konanie na inom súde a že jediné ako jej môže pomôcť je, rada, že nech to vydrží a chodí na všetky súdne konania, ktoré sa jej budú v tejto veci týkať.

Týmito slovami pre mňa končí toto pozorovanie a odchádzam s myšlienkou, či vlastne právo a právny systém má dostatočné nástroje na to, aby ochraňoval, pomáhal a rozhodoval?

Martin II.: Jednání o podobě střídavé péče

Do budovy soudu přicházím okolo půl deváté, u vstupu absolvuji standardní bezpečnostní kontrolu. Ostraha se mě ptá, zda vím, kde se můj případ projednává. Osvětluji důvod své návštěvy a je mi řečeno, že jednání probíhají ve druhém a čtvrtém patře. Nemám dopředu vybrané žádné jednání, vím, že se jich ten den koná více. Nakonec se rozhoduji pro opatrovnické oddělení. Chodby jsou prázdné, atmosféra spíše bezpříznaková, přesto se cítím poněkud stísněně. Budova nepůsobí nijak „soudně“, jen na stěnách visí poučení o chování při jednání. Neznalý prostředí, jdu do kanceláře a ptám se, s kým se mám domluvit o účasti na jednání. Je mi řečeno, abych vyčkal na soudce. Čekám na chodbě, cca 15 min před začátkem jednání přichází soudkyně, představuji se a popisuji účel své návštěvy, soudkyně odpovídá, že s mou účastí nemá žádný problém.
Opět se usazuji, počáteční napětí opadává, jsem mile překvapen ochotou i srdečností všech, se kterými jsem mluvil. Zúčastnil jsem se jednoho velmi krátkého a nezáživného jednání. Po odchodu účastníků mi soudkyně sama navrhuje, abych navštívil i další jednání, kde jde o komplikovanou záležitost, budou předvoláni svědci, experti, bude to pro mne jistě zajímavější. A v mezičase si mám dojít na kafe.

Matěj: proč jednání vypadalo právě takto? Pokus o vysvětlení

Rozhodl jsem, že se pokusím podívat na navštívené soudní jednání skrze koncepty Ervinga Goffmana, které použil ve své knize Všichni hrajeme divadlo. Při psaní tohoto dodatku vycházím z předpokladu, že čtenář již četl předchozí text.
Aktéry mého jednání byla soudkyně státní zástupkyně, matka obžalovaného, přítelkyně obžalovaného, soudní zapisovatelka a tři členové policejní ostrahy. Obžalovaný a jeho matka na mě působili, že jsou na soud velmi dobře připraveni, i když byli značně rozrušeni.

Matěj: „Mařenka“ nepořádného invalidy

Projednávala se obžaloba z přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odstavec 1 písmeno e) trestního zákoníku. Vlastními slovy bych řekl, že obžalovaný měl nastoupit do vězení, ale nenastoupil. Před začátkem jednání před soudní síní kromě mě čekali na vstup státní zástupkyně, matka obžalovaného a přítelkyně obžalovaného.

Michal: a teď si to rozebereme

Svůj popis bych dále rád doplnil o analýzu jednání a chování zúčastněných z perspektivy sociologického konceptu rolí. Hlavním bodem zájmu je logicky v tomto případě osoba soudkyně a způsob, jakým ona „hrála“ svou roli a naplňovala očekávání s ní spojené. Jak jsem již popsal výše, byl jsem mile překvapen osobním přístupem paní soudkyně k oběma manželům i k pozorovatelům. V rámci „hlavní“ části jednání, tj. až do přečtení posledního relevantního paragrafu, držela soudkyně svou roli v úrovni, až bych řekl, byrokratické, hledíce si sama svých povinností, nicméně v závěru jednání se od této podoby role vzdálila k méně formální, držíce si však stále svou autoritu a nikterak nepřesahujíce obsah jí předepsané role. Svou roli zjevně přizpůsobovala také výkonu rolí ostatních aktérů jednání.

Michal: Dvě civilní jednání s odlišným přístupem nejen k "publiku"

V pátek 22.10 2010 jsem se vypravil do nové budovy soudu. Do samotné budovy jsem se dostal bez jakýchkoli problémů, lenové justiční stráže byli evidentně zvyklí na časté návštěvy z řad studentů práv a tak mi ihned ochotně poradili, kde najdu rozpis plánovaných jednání a upozornili mne, že jsem si k návštěvě nevybral nejlepší den, jelikož se toho prý v pátek moc neděje. Je pravdou, že většina jednání, jež se toho dne na půdě soudu konala, měla v kódu písmeno „C“ a vesměs se jednalo o rozvody či vymáhání pohledávek, nicméně jsem byl přesvědčen, že pro mé účely budou tato jednání dostačující.
Předmětem prvního jednání. Před jednací místností již v době mého příchodu čekalo několik osob, přičemž na základě odhadu jejich věku jsem předpokládal, že se rovněž jedná o studenty.  Ve stanovený čas ohlásil hlas soudkyně skrze reproduktor jména zainteresovaných osob a následně sama soudkyně otevřela dveře jednací místnosti a vybídla zúčastněné, aby vstoupili. K mému překvapení se ukázalo, že dva z domnělých studentů ve skutečnosti tvořili manželský pár, jejichž žádost o rozvod měla být projednávána.